Už vás někdy napadlo, že kdo dnes není online, jakoby vůbec nebyl? V dnešní době je už téměř všechno na internetu. Komunikace s přáteli, sdílení fotek z cest, poslouchání hudby nebo sledování videí, nákupy po internetu všeho možného (opravdu všeho možného - můžete si dokonce zajistit i pravidelný přísun ponožek, aniž byste vůbec vyšli z domu :-)) A proto se nabízí otázka: Mělo by být tedy i seznamování online záležitostí? Je pravdou, že prostředky jsou na to víc než dostačující. Troufám si tvrdit, že téměř každý má dnes přístup k počítači a na netu je celkem dobrý výběr seznamovacích webovek. Bezesporu výhodou je pak prvotní kontakt online s minimem stresu. Začátek takového seznámení zvládnete v klidu i v teplákách a co víc - písemnou komunikaci si můžete bez obav rozmýšlet a bez omezení využívat tlačítko "Delete" pro nové reakce a odpovědi, třeba vtipnější nebo uvolněnější. Jenže po celou dobu, co se domníváme, že na druhé straně sedí u počítače přesně náš typ a vysněný člověk, bohužel s jistotou nevíme, kdo doopravdy odesílá ty úžasné řádky. To je asi nejsilnější argument lidí, kteří odmítají online formu seznámení s komentářem, že přece nejsou tak zoufalí, aby se seznamovali přes inzerát.
Pokud se tedy někdo rozhodne vydat jinou cestou než tou online, má nějakou šanci? Umíme to ještě vůbec? Někdy mám dojem, že bez fyzické přítomnosti klávesnice jsou hovory lidí trochu rozpačité, i když náročné přípravy mnohdy nebyly podceněny. Známe to asi všichni - s blížícím se víkendem roste pro nezadané touha kvalitně se "vystajlovat" a vyrazit někam ven a ohromit potenciální protějšky svou dokonale připravenou osobností. Myslím, že horečka sobotní noci je opravdu výstižný titul, přičemž úspěchy v seznámení během této noci vydrží opravdu tak na jednu (společnou) noc. Ale co mimo tento model zábavy na jednu noc - dá se vůbec seznámit s někým v průběhu obyčejného dne? Klasický pracovní den, ve kterém všichni spěcháme ráno do práce a toto tempo si udržíme po celý den. Dokonce i oběd bývá rychlovka a hned zpátky do práce, abychom se stihli ještě víc unavit a po práci se těšit tak maximálně do postele. Ti odvážnější, kteří se rozhodnou vzít štěstí do vlastních rukou a trochu pomoct náhodě v osudovém setkání s láskou se po práci mohou vydat někam za kulturou nebo posedět na krátkou skleničku, ale bohužel je tu stále riziko, že vysněný protějšek se během náročného pracovního dne tak odrovnal, že už tou dobou dávno leží doma ve vaně. A jsme zpátky u víkendů, během kterých se obvykle nepracuje, a tudíž by měla být energie i čas na vážné seznámení, jenže to už mnohdy startují přípravy na horečku sobotní noci a tím se bohužel dostáváme do začarovaného kruhu. A proto se ptám: Umíte se seznámit?
blogger Dominik exkluzivně pro portál www.laskajelaska.com
středa 30. prosince 2009
úterý 15. prosince 2009
Všechno zlý je k něčemu dobrý
Přenesme se do doby, kdy nebyly mobilní telefony, kdy jediné sluchátko, které jste drželi v ruce, bylo pevně spojeno s telefonním automatem a seznamovací inzeráty byly pouze v tištěné podobě. Mimochodem, to není hluboká minulost, jen se píše tak rok 1993.
Na Anonnci ještě ani neoschla tiskařská barva a já už měla vybráno několik inzerátů. Samozřejmě jsem vybírala takové, kde bylo uvedeno telefonní číslo a vybrané muže jsem obvolávala jednoho po druhém z telefonního automatu na vysokoškolské koleji, kde vám na záda dýchala fronta čekajících, jež si chtěli taky brnknout. Ze zahřívacího kola vypadl jeden týpek, říkejme mu Karel. Jak to tak bývá, všichni muži o sobě tvrdí, že mají nad 180 cm, pod 100 kilo, provozují neskutečně mnoho sportů, hovoří několika světovými jazyky, zajímají se o politiku… Přesně tak Karel, aspoň podle svého popisu v telefonu.
Poté, co jsme strávili několik večerů pokecem s širokou diváckou obcí za zády (mimochodem, někdy to vzal tatínek – taky sympatický muž), domluvili jsme si živé rande. Byl pátek a on mohl až v pondělí večer, protože jel na víkend s rodiči pryč. Dokážete si představit, co se dělo? Celý víkend jsem nejedla, utratila jsem veškeré kapesné (na měsíc) za pleťové masky, tužidlo a lak
na vlasy, asi 10 hodin vybírala, co si vezmu na sebe, hodně spala, abych měla proplou pleť a byla krásná, nakoupila veškerý denní tisk a dělala si výpisky, abych nebyla konverzačně slabá.
Přišel den D, pondělí. Karel mne vyzvedl před VŠ kolejí, byl autem a já, když jeho auto přijíždělo, jsem si připadala jako královna. Královské cítění mne opustilo, jen co vystoupil. Do 180 cm (tedy do mé výšky) mu chybělo asi 20 cm, byl skoro jako kulička a co víc, vypadal jako krteček, a to nejen z profilu.
Byla jsem asi v rauši, neboť místo toho, abych utekla hned, jsem s ním sedla do auta a frčeli jsme do nějaké místní restaurace na romantickou večeři. V restauraci nebyla ani noha (mimo těch od prázdných židlí) a unuděný číšník, který by rozhodně stál za hřích. Věta: „Co si dáte k pití?“ ještě ani nedozněla a ze mne vylítlo: „Panáka“. Pak jsem si uvědomila, že mám být asi za dámu, takže jsem jen hlesla: „Víno, červené“. Objednali jsme si večeři a Karel mi vysvětlil, ať se nedivím, až si bude schovávat účtenku za večeři, že to může dát výhodně do nákladů (zlaté časy, kdy bylo obžerství nákladovou položkou). Karel byl autem a to víno byl můj jediný přítel, takže jsem do sebe pomalu lila víno a hledala na dně pravdu a odvahu jak mu říct, že to opravdu nebude ono. Hovory se točily kolem jeho skvělé podnikatelské praxe (byl to normální vexlák, pronajímal stánky na Karlově mostě), dalším tématem bylo, jak jsem krásná a vysoká (no já se svým počtem cm nelhala) a jakou máme skvělou budoucnost a co všechno podnikneme. Jo taky proč vlastně studuju, když jsem holka (to bylo na facku, ale byli jsme v restauraci), že on má učňák, který mu zařídil táta (mimochodem v telefonu se to jmenovalo, že si dělá kurz na pilota) a je škoda ztrácet čas studiem, když se může vydělávat. Když odešel na toaletu, přišel číšník a já ho chtěla požádat, aby nám přišel říct, že je v restauraci bomba a že restauraci musíme urychleně opustit. Jenže jsem nenašla odvahu a on z mého zoufalého výrazu asi odtušil, jak se mi vede a zcela to dorazil větou: „Slečno, máte to zapotřebí?“ Ztratila jsem odvahu požádat o fingovaný bombový útok a raději jsem dopila láhev. Karel se vrátil s úsměvem na rtech a pravil, že vyrazíme do nějakého baru za jeho kamarády. To byl asi poslední hřebík do rakve. Vedena snahou vybruslit z celé záležitosti jako skutečná dáma jsem se zvedla, sbalila bundu a pravila: „Kamarádi jsou Ti přednější než já? Odcházím.“ a vrávoravým krokem jsem opustila užaslého skoro pilota Karla. Z restaurace za mnou vyběhl číšník a když se mne zeptal: „A se mnou byste na rande šla, slečno?“, hned jsem věděla, že všechno zlý je k něčemu dobrý.
bloggerka Kristýna Nevěrná exkluzivně pro portál www.laskajelaska.com
Na Anonnci ještě ani neoschla tiskařská barva a já už měla vybráno několik inzerátů. Samozřejmě jsem vybírala takové, kde bylo uvedeno telefonní číslo a vybrané muže jsem obvolávala jednoho po druhém z telefonního automatu na vysokoškolské koleji, kde vám na záda dýchala fronta čekajících, jež si chtěli taky brnknout. Ze zahřívacího kola vypadl jeden týpek, říkejme mu Karel. Jak to tak bývá, všichni muži o sobě tvrdí, že mají nad 180 cm, pod 100 kilo, provozují neskutečně mnoho sportů, hovoří několika světovými jazyky, zajímají se o politiku… Přesně tak Karel, aspoň podle svého popisu v telefonu.
Poté, co jsme strávili několik večerů pokecem s širokou diváckou obcí za zády (mimochodem, někdy to vzal tatínek – taky sympatický muž), domluvili jsme si živé rande. Byl pátek a on mohl až v pondělí večer, protože jel na víkend s rodiči pryč. Dokážete si představit, co se dělo? Celý víkend jsem nejedla, utratila jsem veškeré kapesné (na měsíc) za pleťové masky, tužidlo a lak
na vlasy, asi 10 hodin vybírala, co si vezmu na sebe, hodně spala, abych měla proplou pleť a byla krásná, nakoupila veškerý denní tisk a dělala si výpisky, abych nebyla konverzačně slabá.
Přišel den D, pondělí. Karel mne vyzvedl před VŠ kolejí, byl autem a já, když jeho auto přijíždělo, jsem si připadala jako královna. Královské cítění mne opustilo, jen co vystoupil. Do 180 cm (tedy do mé výšky) mu chybělo asi 20 cm, byl skoro jako kulička a co víc, vypadal jako krteček, a to nejen z profilu.
Byla jsem asi v rauši, neboť místo toho, abych utekla hned, jsem s ním sedla do auta a frčeli jsme do nějaké místní restaurace na romantickou večeři. V restauraci nebyla ani noha (mimo těch od prázdných židlí) a unuděný číšník, který by rozhodně stál za hřích. Věta: „Co si dáte k pití?“ ještě ani nedozněla a ze mne vylítlo: „Panáka“. Pak jsem si uvědomila, že mám být asi za dámu, takže jsem jen hlesla: „Víno, červené“. Objednali jsme si večeři a Karel mi vysvětlil, ať se nedivím, až si bude schovávat účtenku za večeři, že to může dát výhodně do nákladů (zlaté časy, kdy bylo obžerství nákladovou položkou). Karel byl autem a to víno byl můj jediný přítel, takže jsem do sebe pomalu lila víno a hledala na dně pravdu a odvahu jak mu říct, že to opravdu nebude ono. Hovory se točily kolem jeho skvělé podnikatelské praxe (byl to normální vexlák, pronajímal stánky na Karlově mostě), dalším tématem bylo, jak jsem krásná a vysoká (no já se svým počtem cm nelhala) a jakou máme skvělou budoucnost a co všechno podnikneme. Jo taky proč vlastně studuju, když jsem holka (to bylo na facku, ale byli jsme v restauraci), že on má učňák, který mu zařídil táta (mimochodem v telefonu se to jmenovalo, že si dělá kurz na pilota) a je škoda ztrácet čas studiem, když se může vydělávat. Když odešel na toaletu, přišel číšník a já ho chtěla požádat, aby nám přišel říct, že je v restauraci bomba a že restauraci musíme urychleně opustit. Jenže jsem nenašla odvahu a on z mého zoufalého výrazu asi odtušil, jak se mi vede a zcela to dorazil větou: „Slečno, máte to zapotřebí?“ Ztratila jsem odvahu požádat o fingovaný bombový útok a raději jsem dopila láhev. Karel se vrátil s úsměvem na rtech a pravil, že vyrazíme do nějakého baru za jeho kamarády. To byl asi poslední hřebík do rakve. Vedena snahou vybruslit z celé záležitosti jako skutečná dáma jsem se zvedla, sbalila bundu a pravila: „Kamarádi jsou Ti přednější než já? Odcházím.“ a vrávoravým krokem jsem opustila užaslého skoro pilota Karla. Z restaurace za mnou vyběhl číšník a když se mne zeptal: „A se mnou byste na rande šla, slečno?“, hned jsem věděla, že všechno zlý je k něčemu dobrý.
bloggerka Kristýna Nevěrná exkluzivně pro portál www.laskajelaska.com
úterý 8. prosince 2009
Veroničiny trampoty – díl 1. - Jak začal jeden nádherný průšvih
Vyrazila jsem na oslavu narozenin. Jeden kamarád byl zase o rok starší a cítil potřebu tuto událost oslavit pitkou s co největším počtem lidí. Takže se sešli všichni kamarádi a nejrůznější známí, poloznámí i neznámí v jednom baru.
Chvíli jsem zcela mírumilovně seděla, popíjela a žvanila s některými z hostů, když tu k našemu stolu přisedl mladý muž, kterého jsem do té doby neznala. Ukázalo se, že se jmenuje Pavel. Usedl, chvíli poslouchal a pak začal. Kriticky si mě změřil a prohlásil, že mám na sobě příšerný svetr. Nijak jsem nereagovala. Za chvíli byla špatně barva vlasů. Inu, poradila jsem mu, aby se staral o své. Pak se mu nelíbila délka a sestřih. Mlčela jsem jako ryba. Nato přišly na řadu džíny. A pak vůbec celý můj vzhled. Zejména ho zaujalo, že mám křivý nos. Ano, mám. Myslím si, že komu se to nelíbí, může to buď ignorovat, nebo se dívat jinam. Rozhodně nenutím nikoho, komu to vadí, aby setrvával v mé ošklivé společnosti. Takže jsem mu to sdělila. Načež on mě informoval o tom, že můj nos je také velký. Co na to říct? Tak nějak jsem měla za to, že toto téma bylo vyčerpáno, a tohle mě opravdu pořádně dožralo. Jediné, co mě napadlo, bylo zeptat se, proč mít velké oči (které také vlastním, ale on si nějak nevšiml) je dobře, a mít velký nos je špatně. Kdo to proboha určil? A proč si tedy milý Pavlík nejde sednout jinam, když jsem tak odpudivá?
Celý rozhovor, který se začínal blížit parádní hádce, probíhal poměrně tlumeným hlasem, takže toho, že něco není v pořádku, si všiml jen jeden z kluků sedících na baru. Pomalu a v klidu přišel k nám, zeptal se, co se děje, a když mu Pavel vyložil, co všechno se mu na mě nelíbí, odkázal ho do příslušných mezí a mě pozval na panáka. Bylo mi fakt skoro do pláče, takže jsem docela ráda přijala. Pochopitelně nešlo říct ne, když došlo na pozvání na rande. A do půl roku jsem si o něj tak strašně rozbila hubu, že jsem se z toho dlouho nemohla vzpamatovat...
autor: bloggerka Veronika exkluzivně pro portál www.laskajelaska.com
Chvíli jsem zcela mírumilovně seděla, popíjela a žvanila s některými z hostů, když tu k našemu stolu přisedl mladý muž, kterého jsem do té doby neznala. Ukázalo se, že se jmenuje Pavel. Usedl, chvíli poslouchal a pak začal. Kriticky si mě změřil a prohlásil, že mám na sobě příšerný svetr. Nijak jsem nereagovala. Za chvíli byla špatně barva vlasů. Inu, poradila jsem mu, aby se staral o své. Pak se mu nelíbila délka a sestřih. Mlčela jsem jako ryba. Nato přišly na řadu džíny. A pak vůbec celý můj vzhled. Zejména ho zaujalo, že mám křivý nos. Ano, mám. Myslím si, že komu se to nelíbí, může to buď ignorovat, nebo se dívat jinam. Rozhodně nenutím nikoho, komu to vadí, aby setrvával v mé ošklivé společnosti. Takže jsem mu to sdělila. Načež on mě informoval o tom, že můj nos je také velký. Co na to říct? Tak nějak jsem měla za to, že toto téma bylo vyčerpáno, a tohle mě opravdu pořádně dožralo. Jediné, co mě napadlo, bylo zeptat se, proč mít velké oči (které také vlastním, ale on si nějak nevšiml) je dobře, a mít velký nos je špatně. Kdo to proboha určil? A proč si tedy milý Pavlík nejde sednout jinam, když jsem tak odpudivá?
Celý rozhovor, který se začínal blížit parádní hádce, probíhal poměrně tlumeným hlasem, takže toho, že něco není v pořádku, si všiml jen jeden z kluků sedících na baru. Pomalu a v klidu přišel k nám, zeptal se, co se děje, a když mu Pavel vyložil, co všechno se mu na mě nelíbí, odkázal ho do příslušných mezí a mě pozval na panáka. Bylo mi fakt skoro do pláče, takže jsem docela ráda přijala. Pochopitelně nešlo říct ne, když došlo na pozvání na rande. A do půl roku jsem si o něj tak strašně rozbila hubu, že jsem se z toho dlouho nemohla vzpamatovat...
autor: bloggerka Veronika exkluzivně pro portál www.laskajelaska.com
Příběh ze skutečného života
Jednoho letního dne, byl to pátek, jsem se zamiloval do o 20 let mladší krásné dívenky, které jsem v jejích 5 ti letech řekl ono známé: "Na Tebe já si princezničko počkám a až vyrosteš, vezmu si tě za ženu." A jak se stala mou ženou? Celý příběh je pravdivý, není na něm ani slovo nepravdy!
PŘÍBĚH ZE SKUTEČNÉHO ŽIVOTA
(aneb: Příběhy ze života, které si částečně pamatuji...)
Před skoro 13 lety jsem po rozchodu s partnerkou, zaháněl nudu posezením na páteční diskotéce. Najednou přede mnou stála moje bývalá manželka s partnerem a povídá: "Jestlipak víš, kdo tu s námi je?“ „Nevím", odpověděl jsem a ona na to: "No Olinka, která k nám jezdila na víkendy s maminkou." Řekl jsem no fajn a chtěl odejít, ale najednou stála přede mnou nádherná štíhlá dívka s dlouhými blonďatými vlasy a já na ní mohl oči nechat. Byl jsem najednou jak mlsný kocour. Nic lepšího mě nenapadlo než jí říct: "Tak se otoč dokola, ať vidím, jak jsi vyrostla!" a ona se zatočila, mile se usmála a čekala, co povím. No pochválil jsem jí, řekl jsem něco jako že tedy vyrostla hezky a zvláště ty krásný nožky že jsou zajímavé. No prostě plácal jsem nějaký blbiny. Vůbec jsem totiž nevěděl, co mám říkat. Všechno ale vzalo zajímavý obrat. Začalo to tím, že jsem ji vlastně tu noc přebral jejímu klukovi, aniž bych to zaregistroval. Jen jsme se bavili a tančili. Ten její hubeňoučký klučina se opil a zmizel kdo ví kam. No, skončili jsme v jedné postýlce a najednou jsme se milovali. Ani nevím, jak k tomu došlo. Prostě se to stalo. Po týdenní dovolené odjela domů do Prahy. Musela do práce. Po dnech plných nádherného seznamování, bouřlivého milování a veselých zážitků jsme se rozloučili a já si po jejím odjezdu řekl, že to bylo nádherné a myslel si, že to tím skončí, ale všechno dopadlo jinak. Při loučení na nádraží jsme si řekli: zavoláme si. No znáte to...
Řekl jsem si; jsou to jen takové řeči, jenže jsem nedokázal zapomenout a za čtyři dny jsem jí jen tak zavolal a řekl jí to osudové: "Nechceš přijet?" A ona druhý den přijela. Měl jsem zpoždění a celou dobu jsem si říkal, volečku ta už je v prachu, může mít na každém prstě kluků 10, mladších a hezčích, ale když jsem dorazil na nádraží rozhlédnu se a ONA NA MĚ ČEKALA!!! Celé dvě hodiny!!! Myslel jsem, že se mi to zdá, ale bylo to tak!!!
Tady musím říct jednu velmi důležitou věc. Během jejího předešlého pobytu se do ní zamiloval jeden můj kámoš, mladej kluk a protože mě požádal, ať to řeším, že prý jestli mě chce, tak ustoupí, ale chce vědět, co má dělat dál. No co budu povídat. Vymyslel jsem tedy bláznivou věc a to, že jí nabídnu své srdce, lásku a život. V sobotu večer odjela k mé bývalce, že prý musí, slíbila to, nechtělo se mi tam, i když ona chtěla, abych jel s ní a tak jsem zašel do nonstopu na skleničku a najednou u mě stál ten můj nešťastný kámoš a povídá: "Ty vole, Ty necháš odejít takovou nádhernou ženskou? Jestli to hned nerozsekneš, tak já jedu za ní." A to asi neměl říkat. Udělal jsem nejbláznivější věc mýho života, řekl jsem mu: „Tak dobře, dovez mi jí sem a rozseknu to před Tebou.“ Zavolal jsem jí, že pro ní někdo přijede, že jsem jí zapomněl říct hrozně důležitou věc. Nečekal jsem na odpověď a ukončil jsem hovor. Zaslechl jsem jen, jak říká mojí bývalce: " Ten Matěj je ale magor". Byla půlnoc, myslel jsem si, to je v háji, ale kámoš odjel a za 20 min. byl zpět a ONA zase stála přede mnou! Pomyslel jsem si: "To není náhoda." Měl jsem před sebou čerstvě otevřené šampáňo a tři připravené skleničky pro každý případ, kdyby to vyšlo a tak jí povídám: "Přisedni a dobře poslouchej. Zamiloval jsem se do Tebe jako školák, dej mi ruku." Ona to udělala a já jí se slovy: "Miluju Tě lásko, chci s Tebou chodit, žít, strávit zbytek mýho života a jestli to chceš i Ty, tak tady máš prstýnek a a nech si ho." Koukala na mě jak přejetá vlakem, otáčela prstýnkem a bylo vidět, jak jí to v hlavě šrotí. Rekl jsem si dobrý signál a tak jsem jí nepustil ke slovu a pokračoval: "Ten kámen, který je v něm, je moje oko, které všechno uvidí a tak Tě prosím buď vždy ke mně upřímná. Budu Ti oplácet stejně a jestli se rozhodneš, že mě nechceš, polož prstýnek přede mě a uteč... protože se zblázním a nevím, co bych provedl." Jasně, řekl jsem to jinak, ale ty slova nechci použít, protože byste si mysleli že jsem fakt magor, ale měl jsem vše do posledního písmenka promyšlené... Co myslíte, že se stalo? Neuvěřitelná věc, zůstala sedět, držela mě za ruku, povídali si a ráno jsme odešli ke mně.
Je to již skoro 13 let a příběh lásky pokračuje. Během té doby se stala strašná spousta věcí, které by vydaly na knihu o skutečném životě. Zklamání, návratu, sounáležitosti a skutečné lásce. No, máme TŘI krásné děti a jsme spolu... miluju je... všechny i mou ženu a doufám, že i ona mě, i když jsme oba udělali chyby a doufám, že ten příběh neskončí. Že má ještě mnoho nenapsaných kapitol i když vím, že život si s námi umí ošklivě zahrávat. Ale věřím v lásku. Proto vlastně i ten pod titul, protože vše není dobré si pamatovat... Jsem možná fakt blázen a pošuk...
Poznámka: NEZVEŘEJŇUJTE PROSÍM MÉ JMÉNO ANI KONTAKTNÍ ÚDAJE. TEN PŘÍBĚH JE BLÁZNIVÝ, ALE SKUTEČNÝ, TEN KDO JEJ ZNÁ, A VĚŘTE, ŽE JE TO MNOHO LIDÍ, BUDE VĚDĚT, KDO JEJ NAPSAL.
uživatel portálu
PŘÍBĚH ZE SKUTEČNÉHO ŽIVOTA
(aneb: Příběhy ze života, které si částečně pamatuji...)
Před skoro 13 lety jsem po rozchodu s partnerkou, zaháněl nudu posezením na páteční diskotéce. Najednou přede mnou stála moje bývalá manželka s partnerem a povídá: "Jestlipak víš, kdo tu s námi je?“ „Nevím", odpověděl jsem a ona na to: "No Olinka, která k nám jezdila na víkendy s maminkou." Řekl jsem no fajn a chtěl odejít, ale najednou stála přede mnou nádherná štíhlá dívka s dlouhými blonďatými vlasy a já na ní mohl oči nechat. Byl jsem najednou jak mlsný kocour. Nic lepšího mě nenapadlo než jí říct: "Tak se otoč dokola, ať vidím, jak jsi vyrostla!" a ona se zatočila, mile se usmála a čekala, co povím. No pochválil jsem jí, řekl jsem něco jako že tedy vyrostla hezky a zvláště ty krásný nožky že jsou zajímavé. No prostě plácal jsem nějaký blbiny. Vůbec jsem totiž nevěděl, co mám říkat. Všechno ale vzalo zajímavý obrat. Začalo to tím, že jsem ji vlastně tu noc přebral jejímu klukovi, aniž bych to zaregistroval. Jen jsme se bavili a tančili. Ten její hubeňoučký klučina se opil a zmizel kdo ví kam. No, skončili jsme v jedné postýlce a najednou jsme se milovali. Ani nevím, jak k tomu došlo. Prostě se to stalo. Po týdenní dovolené odjela domů do Prahy. Musela do práce. Po dnech plných nádherného seznamování, bouřlivého milování a veselých zážitků jsme se rozloučili a já si po jejím odjezdu řekl, že to bylo nádherné a myslel si, že to tím skončí, ale všechno dopadlo jinak. Při loučení na nádraží jsme si řekli: zavoláme si. No znáte to...
Řekl jsem si; jsou to jen takové řeči, jenže jsem nedokázal zapomenout a za čtyři dny jsem jí jen tak zavolal a řekl jí to osudové: "Nechceš přijet?" A ona druhý den přijela. Měl jsem zpoždění a celou dobu jsem si říkal, volečku ta už je v prachu, může mít na každém prstě kluků 10, mladších a hezčích, ale když jsem dorazil na nádraží rozhlédnu se a ONA NA MĚ ČEKALA!!! Celé dvě hodiny!!! Myslel jsem, že se mi to zdá, ale bylo to tak!!!
Tady musím říct jednu velmi důležitou věc. Během jejího předešlého pobytu se do ní zamiloval jeden můj kámoš, mladej kluk a protože mě požádal, ať to řeším, že prý jestli mě chce, tak ustoupí, ale chce vědět, co má dělat dál. No co budu povídat. Vymyslel jsem tedy bláznivou věc a to, že jí nabídnu své srdce, lásku a život. V sobotu večer odjela k mé bývalce, že prý musí, slíbila to, nechtělo se mi tam, i když ona chtěla, abych jel s ní a tak jsem zašel do nonstopu na skleničku a najednou u mě stál ten můj nešťastný kámoš a povídá: "Ty vole, Ty necháš odejít takovou nádhernou ženskou? Jestli to hned nerozsekneš, tak já jedu za ní." A to asi neměl říkat. Udělal jsem nejbláznivější věc mýho života, řekl jsem mu: „Tak dobře, dovez mi jí sem a rozseknu to před Tebou.“ Zavolal jsem jí, že pro ní někdo přijede, že jsem jí zapomněl říct hrozně důležitou věc. Nečekal jsem na odpověď a ukončil jsem hovor. Zaslechl jsem jen, jak říká mojí bývalce: " Ten Matěj je ale magor". Byla půlnoc, myslel jsem si, to je v háji, ale kámoš odjel a za 20 min. byl zpět a ONA zase stála přede mnou! Pomyslel jsem si: "To není náhoda." Měl jsem před sebou čerstvě otevřené šampáňo a tři připravené skleničky pro každý případ, kdyby to vyšlo a tak jí povídám: "Přisedni a dobře poslouchej. Zamiloval jsem se do Tebe jako školák, dej mi ruku." Ona to udělala a já jí se slovy: "Miluju Tě lásko, chci s Tebou chodit, žít, strávit zbytek mýho života a jestli to chceš i Ty, tak tady máš prstýnek a a nech si ho." Koukala na mě jak přejetá vlakem, otáčela prstýnkem a bylo vidět, jak jí to v hlavě šrotí. Rekl jsem si dobrý signál a tak jsem jí nepustil ke slovu a pokračoval: "Ten kámen, který je v něm, je moje oko, které všechno uvidí a tak Tě prosím buď vždy ke mně upřímná. Budu Ti oplácet stejně a jestli se rozhodneš, že mě nechceš, polož prstýnek přede mě a uteč... protože se zblázním a nevím, co bych provedl." Jasně, řekl jsem to jinak, ale ty slova nechci použít, protože byste si mysleli že jsem fakt magor, ale měl jsem vše do posledního písmenka promyšlené... Co myslíte, že se stalo? Neuvěřitelná věc, zůstala sedět, držela mě za ruku, povídali si a ráno jsme odešli ke mně.
Je to již skoro 13 let a příběh lásky pokračuje. Během té doby se stala strašná spousta věcí, které by vydaly na knihu o skutečném životě. Zklamání, návratu, sounáležitosti a skutečné lásce. No, máme TŘI krásné děti a jsme spolu... miluju je... všechny i mou ženu a doufám, že i ona mě, i když jsme oba udělali chyby a doufám, že ten příběh neskončí. Že má ještě mnoho nenapsaných kapitol i když vím, že život si s námi umí ošklivě zahrávat. Ale věřím v lásku. Proto vlastně i ten pod titul, protože vše není dobré si pamatovat... Jsem možná fakt blázen a pošuk...
Poznámka: NEZVEŘEJŇUJTE PROSÍM MÉ JMÉNO ANI KONTAKTNÍ ÚDAJE. TEN PŘÍBĚH JE BLÁZNIVÝ, ALE SKUTEČNÝ, TEN KDO JEJ ZNÁ, A VĚŘTE, ŽE JE TO MNOHO LIDÍ, BUDE VĚDĚT, KDO JEJ NAPSAL.
uživatel portálu
pondělí 7. prosince 2009
pátek 4. prosince 2009
První rande může vyrazit dech
Po rozvodu jsem si podal inzerát na seznámení, přišlo třicet odpovědí. Vybral jsem jednu, po sms dohodl čas a místo. Koupil jsem květiny a čekal ve vinárně na její příchod. Přišla a vyrazila mi dech...., byla to má bývalá žena. No, místo rande jsme probrali náš vztah, naše chyby. Dodnes jsme nejlepší přátelé.
uživatel portálu
uživatel portálu
čtvrtek 3. prosince 2009
Jak být atraktivní na Internetu?
Virtuální prostředí a pavučina webu dohromady vytváří zcela nový svět se specifickými zákonitostmi, kybersvět. V tomto „letním článku“ nám půjde o to nalézt, jak a proč se na Internetu kdo komu líbí, kdo komu sedí apod. Určíme také hlavní činitele přitažlivosti na Internetu a srovnáme je s těmi v normálním světě.
V reálném světě pracuje při vytváření vztahů spousta faktorů založených na fyzické blízkosti a na smyslovém vnímání. Pro potvrzení uvedeného začneme u zraku, jenž silně souvisí s vnímáním vzhledu druhé osoby. Zde je pro nás často rozhodující shoda rysů druhého s rysy našimi či našeho rodiče opačného pohlaví. Velmi důležitý je například i čich, o teoreticky velmi silné roli feromonů se ani nemusíme bavit, podstatnější je spojení čichu přímo s emotivními centry v mozku. O subjektivním posouzení barvy hlasu druhého i o dalších jevech je - myslím - také ledacos známo. Bohužel tohle všechno z internetové komunikace pravidelně odpadá.
Jak se tedy člověk na světově široké síti prezentuje? Ve většině případů má k dispozici pouze text, jeho různé varianty a jednu ikonku. Stále častěji však může doplnit svůj obraz vyplněním údajů v profilech komunitních serverů, může poslat fotografii nebo video, podělit se o svá literární či výtvarná dílka apod. Tyto věci ale řadíme spíše do pozdější fáze interakce, samotné seznámení je ovlivněné prakticky jen a pouze ikonkou a psaním.
Jak psát a být přitom atraktivní?
Nejprve jde o to zvolit vhodnou přezdívku. Měli byste přitom myslet na to, kdo ve své podstatě jste a s kým byste chtěli navázat kontakt. Nick je velmi oblíbeným prvním sítem při výběru na přeplněném trhu informací - komunikačních partnerů na Internetu; uživatel podle něj často uvažuje, zda má daný „výkřik do tmy“ vůbec vzít na vědomí a dále prozkoumat.
Dbejte na první dojem. Pokud už si vaši úvodní zprávu někdo přečte, buďte si jisti, že podle ní zhodnotí i to, (obrazně řečeno) jestli nosíte trenýrky nebo slipy. Nepřeháním, ono mu totiž nic jiného nezbývá, nemá jiná vodítka a ztrácet čas s každým nemůže. Pište stručně, s (pochopitelným) verbálním vtipem, s jasně určeným záměrem a hlavně gramaticky správně. Inteligence a schopnost se vyjadřovat poskytuje velkou výhodu.
Vyjadřujte se srozumitelně, gramaticky přesně a s humorem. Snažte se vždy vystihnout podstatu svých myšlenek. Používejte vlastní styl, ale vždy jen tak, aby druhý věděl, o co vám jde. Dávejte si pozor na překlepy, neužívejte těžkých slov (např. přechodníky, jenž), pokud je neovládáte a nepoužíváte i v jiných formách komunikace. Dělejte si legraci hlavně ze sebe (to působí obzvláště atraktivně) a nikoliv z druhých, u nich jen pokud víte, že to snesou a pochopí.
Naučte se diskutovat nebo diskutujte, pokud to zvládáte. Na Internetu se obzvláště daří lidem inteligentním, kteří se umí „pohádat“, neboli zvládají vyměňovat si názory – podstrkují tak pod světla reflektorů svůj duševní motor. Jde jednak o to si svoje stanovisko obratně uhájit, jednak i o uznání cizí cesty jako jedné z možností - předkládat argumenty a také je uznávat. Inteligence je zřejmě jednou z hlavních složek internetové atraktivity.
Nalezněte společná témata. Při absenci vzhledových kvalit v kybersvětě stoupá význam názorové i životní podobnosti. Tento faktor by se dal označit za vůbec nejdůležitější pro „internetovou krásu“. Člověk tedy považuje za atraktivního takového pisatele, se kterým sdílí hodnoty, postoje a v širším pohledu i obdobné (nebo doplňující se) zájmy. Zvláště bych chtěl upozornit na schopnost tolerance, v jejím duchu vlastně pluje celá „internetová filosofie“. Vyhraněnost až nepřátelství láká extrémisty, naopak tolerance umožňuje kontakt s lidmi snášenlivými, přátelskými a respektujícími jiné.
Popište sebe sama. Buď umožněte druhému vás poznat díky vámi detailně vyplněnému infu/profilu, nebo se nesmíte bát rychle a přitom přesně vylíčit vlastní vzhled, neřkuli osobnost. Chápu, že toto může být trochu nepříjemné, ale na druhého to udělá opravdu dobrý dojem. Kopíruje to asertivní techniku otevřených dveří – vlastně druhému ukážete, že nemáte co skrývat a za co se stydět. Pokud máte nějaké chyby, tak o nich víte, jste za ně zodpovědní a přijímáte návrhy na možné zlepšení situace. Zdůrazněte své zvláštnosti, neboť právě tím bijete do očí a vyčníváte z hlasitého davu. Samo sebou se nedoporučuje zveřejňovat osobní údaje, podle kterých by vás mohl potenciální internetový kriminálník vystopovat, jde o to odhalit vpravdě osobní a ne „občankové“ věci (tím myslím čísla, příjmení, větší upřesnění místa bydliště atd.).
Bavte se pravidelně. Pokud vám jde o to někoho zaujmout, pak se pravděpodobně sami budete snažit vyhledávat kontakt s tímto člověkem. Internetové vztahy jsou křehké, neboť za sebou nemají silné smyslové zážitky reálného světa, proto je třeba je pravidelně udržovat a obnovovat. Často je jediná možnost, jak něco zažít (a tak utužit vztah a zvýšit svou atraktivitu pro druhého) v tom, že se lidé přes Internet začnou bavit o emocionálně nabitých událostech nebo o emocích samých.
text převzat:
Autor: Martin Pírko
Zdroj: www.lupa.cz
(článek zkrácen)
V reálném světě pracuje při vytváření vztahů spousta faktorů založených na fyzické blízkosti a na smyslovém vnímání. Pro potvrzení uvedeného začneme u zraku, jenž silně souvisí s vnímáním vzhledu druhé osoby. Zde je pro nás často rozhodující shoda rysů druhého s rysy našimi či našeho rodiče opačného pohlaví. Velmi důležitý je například i čich, o teoreticky velmi silné roli feromonů se ani nemusíme bavit, podstatnější je spojení čichu přímo s emotivními centry v mozku. O subjektivním posouzení barvy hlasu druhého i o dalších jevech je - myslím - také ledacos známo. Bohužel tohle všechno z internetové komunikace pravidelně odpadá.
Jak se tedy člověk na světově široké síti prezentuje? Ve většině případů má k dispozici pouze text, jeho různé varianty a jednu ikonku. Stále častěji však může doplnit svůj obraz vyplněním údajů v profilech komunitních serverů, může poslat fotografii nebo video, podělit se o svá literární či výtvarná dílka apod. Tyto věci ale řadíme spíše do pozdější fáze interakce, samotné seznámení je ovlivněné prakticky jen a pouze ikonkou a psaním.
Jak psát a být přitom atraktivní?
Nejprve jde o to zvolit vhodnou přezdívku. Měli byste přitom myslet na to, kdo ve své podstatě jste a s kým byste chtěli navázat kontakt. Nick je velmi oblíbeným prvním sítem při výběru na přeplněném trhu informací - komunikačních partnerů na Internetu; uživatel podle něj často uvažuje, zda má daný „výkřik do tmy“ vůbec vzít na vědomí a dále prozkoumat.
Dbejte na první dojem. Pokud už si vaši úvodní zprávu někdo přečte, buďte si jisti, že podle ní zhodnotí i to, (obrazně řečeno) jestli nosíte trenýrky nebo slipy. Nepřeháním, ono mu totiž nic jiného nezbývá, nemá jiná vodítka a ztrácet čas s každým nemůže. Pište stručně, s (pochopitelným) verbálním vtipem, s jasně určeným záměrem a hlavně gramaticky správně. Inteligence a schopnost se vyjadřovat poskytuje velkou výhodu.
Vyjadřujte se srozumitelně, gramaticky přesně a s humorem. Snažte se vždy vystihnout podstatu svých myšlenek. Používejte vlastní styl, ale vždy jen tak, aby druhý věděl, o co vám jde. Dávejte si pozor na překlepy, neužívejte těžkých slov (např. přechodníky, jenž), pokud je neovládáte a nepoužíváte i v jiných formách komunikace. Dělejte si legraci hlavně ze sebe (to působí obzvláště atraktivně) a nikoliv z druhých, u nich jen pokud víte, že to snesou a pochopí.
Naučte se diskutovat nebo diskutujte, pokud to zvládáte. Na Internetu se obzvláště daří lidem inteligentním, kteří se umí „pohádat“, neboli zvládají vyměňovat si názory – podstrkují tak pod světla reflektorů svůj duševní motor. Jde jednak o to si svoje stanovisko obratně uhájit, jednak i o uznání cizí cesty jako jedné z možností - předkládat argumenty a také je uznávat. Inteligence je zřejmě jednou z hlavních složek internetové atraktivity.
Nalezněte společná témata. Při absenci vzhledových kvalit v kybersvětě stoupá význam názorové i životní podobnosti. Tento faktor by se dal označit za vůbec nejdůležitější pro „internetovou krásu“. Člověk tedy považuje za atraktivního takového pisatele, se kterým sdílí hodnoty, postoje a v širším pohledu i obdobné (nebo doplňující se) zájmy. Zvláště bych chtěl upozornit na schopnost tolerance, v jejím duchu vlastně pluje celá „internetová filosofie“. Vyhraněnost až nepřátelství láká extrémisty, naopak tolerance umožňuje kontakt s lidmi snášenlivými, přátelskými a respektujícími jiné.
Popište sebe sama. Buď umožněte druhému vás poznat díky vámi detailně vyplněnému infu/profilu, nebo se nesmíte bát rychle a přitom přesně vylíčit vlastní vzhled, neřkuli osobnost. Chápu, že toto může být trochu nepříjemné, ale na druhého to udělá opravdu dobrý dojem. Kopíruje to asertivní techniku otevřených dveří – vlastně druhému ukážete, že nemáte co skrývat a za co se stydět. Pokud máte nějaké chyby, tak o nich víte, jste za ně zodpovědní a přijímáte návrhy na možné zlepšení situace. Zdůrazněte své zvláštnosti, neboť právě tím bijete do očí a vyčníváte z hlasitého davu. Samo sebou se nedoporučuje zveřejňovat osobní údaje, podle kterých by vás mohl potenciální internetový kriminálník vystopovat, jde o to odhalit vpravdě osobní a ne „občankové“ věci (tím myslím čísla, příjmení, větší upřesnění místa bydliště atd.).
Bavte se pravidelně. Pokud vám jde o to někoho zaujmout, pak se pravděpodobně sami budete snažit vyhledávat kontakt s tímto člověkem. Internetové vztahy jsou křehké, neboť za sebou nemají silné smyslové zážitky reálného světa, proto je třeba je pravidelně udržovat a obnovovat. Často je jediná možnost, jak něco zažít (a tak utužit vztah a zvýšit svou atraktivitu pro druhého) v tom, že se lidé přes Internet začnou bavit o emocionálně nabitých událostech nebo o emocích samých.
text převzat:
Autor: Martin Pírko
Zdroj: www.lupa.cz
(článek zkrácen)
Závislost na Internetu - bluf, či realita?
V odborných psychologických kruzích se už delší dobu diskutuje o tom, zda mezi psychické nemoci zařadit tzv. Internet Addiction Disease, tedy závislost na Internetu. Výsledky debaty jsou sice rozporuplné, ale určitě užitečné. Je to módní výstřelek, anebo moderní metla cyberlidstva? Jste "závislí" na Internetu? Zkuste si udělat nějaké testy...
Tento článek malinko navazuje na pět a půl roku starou úvahu Jemný úvod do závislosti na Internetu, avšak dnes již psychologové pokročili, a proto vám můžeme podat přesnější informace o tomto fenoménu. Není tomu tak dávno, co jsem se při surfování střetl s jedním klasicky módním textem na Technetu iDnes.cz, napsaným snad trochu příliš odstrašujícím stylem bez ohledu na názory špiček tzv. cyberpsychologie. Myslím, že nejrelevantnějším zdrojem informací k tomuto tématu je práce Ph.D. Johna Sulera z university Rider s názvem Psychology of Cyberspace. Tato bible internetové psychologie je otevřeným dílem psaným od roku 1996 a obsahuje komplexní výzkumy, rozhovory a úvahy na téma života v umělém prostoru… nechybí ani rozbor internetové závislosti.
Vášeň, či posedlost?
Strašák závislosti si lidé obecně spojují s věcmi jako tvrdé drogy, cigarety, hrací automaty apod. Avšak nesmíme vše házet do jednoho pytle, existují „dobré“ a „špatné“ závislosti. Kam byste například zařadili lpění na zdravé stravě nebo na dobrém oblékání? Hranice mezi dobrou vášní a zlou posedlostí připadá všem psychologům nejistá. Profesionální hráč v kasinu, co dokáže „počítat karty“ při BlackJacku, baví ho sázení, věčně vyhrává a přitom má rodinu a přátele, které má rád, vám přijde docela zdravý a spokojený, narozdíl od zkrachovalého automatáře v zaplivaném baloňáku.
A stejně tak se i vztah člověka k světové síti možná stane vášní, když aktivně doplňuje jeho reálný život jako pracovní prostředek, typ komunikace apod. Takové využívání Internetu může částečně pomoci uspokojovat základní lidské potřeby, např. umožňuje vybití přebytečné sexuální energie díky tzv. „cybersexu“ (upřesnění: kombinace erotické mluvy a posílání sprostých obrázků spojená vesměs se schopností psát jednou rukou). Dále surfař často zapadne do nějaké internetové komunity, kde má šanci získat pocit sounáležitosti a užitečnosti (dle zásady, že všichni chceme někam patřit a něco pro to udělat). Rozhovory v takové skupině mohou být základem reálného přátelství – tito lidé většinou pořádají pravidelná setkání v normálním světě. Pokud člen nějakého fóra prokáže odborné znalosti, zpravidla se mu dostane respektu ostatních, čímž se mu zvýší sebevědomí, a pak je jen krůček k nejvyšší metě – seberealizaci, tj. schopnosti ukázat bez přetvářky, kdo vlastně jsem.
Internet tak vlastně představuje „pouze“ celý nový svět k uspokojení téměř všech lidských potřeb, které v roce 1943 formuloval Abraham Maslow ve své pyramidální hierarchii.
Velmi k tomu přispívá možnost anonymity, jež otevírá člověku vězení společensky zažitých názorů na jeho osobu – začíná se nanovo a bez „drbů o dávno minulých špatnostech“. Chybí tedy předpojatost, kterou chtě nechtě předvádíme, když jsme o někom nejprve něco slyšeli a teprve potom se s ním setkáme. Avšak anonymita se mírně podobá ohni: „dobrý sluha, zlý pán“. Umožňuje totiž žití dvou odlišných životů, což může po čase vést až k rozpadu osobnosti (nikoliv schizofrenie, ale opravdu rozpad – člověk se pak nemůže soustředit na dva či více životních příběhů - „nestíhá“). Často se také setkáváme s jevem internetové agresivity (provokace, urážky, flamewars).
A síť se stává posedlostí. Workoholikům Internet může poskytovat další prostor pro jejich chorobnou závislost. Asociálové zde beztrestně ukájejí své často úchylné vášně a tím se jejich protispolečenský charakter utvrzuje. I vcelku normální člověk může v krizi (trauma) opustit reálné problémy fixací na počítač a jednoduché slovní chaty. Pokud tato fáze trvá pouze přechodně, nejedná se o nic vážného, ale trvalejší užívání (může být spojeno s úzkostí) nás upozorňuje na skrytou psychickou poruchu (neurózu). Člověk chorobně uteče od reality k pseudorealitě cybersvěta, kde vše vypadá „přátelštěji“, dokonce i on sám sobě ve své změněné podobě připadá „lepší“. Takové uživatele poznáte v komunitě poměrně snadno, za žádných okolností se nezúčastní setkání ve skutečném světě – museli by totiž ukázat své pravé já.
Dá se tedy říci, že neexistuje závislost na Internetu jako taková, ale Internet může provázet různé psychické poruchy, např. workoholismus, gamblerství či některé poruchy osobnosti atd. Neodvažoval bych se tvrdit, že Internet je původcem těchto problémů, ba naopak je ještě „dobrým“ vybitím (lépe je zbavovat se hněvu v internetových fórech než v rodině). U PC herního gamblerství teenagerů je situace poněkud odlišná, jak nás upozorňují smutné případy vraždících studentů ve školách po vzoru hry Doom – Internet jako takový nemá s podobnými případy nic společného.
Jste závislí na Internetu?
Přestože panují pochybnosti o existenci internetové závislosti jako nemoci, bylo uveřejněno několik dotazníků sloužících uživatelům k ověření, jak na tom se sítí jsou. Dle mého názoru mohou být takové texty důležité, aby se zjistilo, zda je „něco špatně“ celkově a poté, když se to „něco“ najde, se už musí přistoupit k hledání konkrétních psychických poruch.
Dle Johna Sulera:
■ Zanedbáváte kvůli Internetu důležité věci ve svém životě?
■ Narušuje Internet vztahy s významnými lidmi vašeho života?
■ Bráníte se nebo jste rozrušeni, když někdo kritizuje váš internetový život?
■ Vyčetl vám někdo pro vás důležitý váš internetový život a byl při tom rozrušený?
■ Cítíte úzkost či vinu při přemýšlení o Internetu?
■ Zjistili jste někdy, že skrýváte před ostatními váš internetový život?
■ Snažili jste se toho nechat, ale nešlo to?
■ Když jste k sobě upřímní, myslíte, že je tady nějaký jiný důvod, proč to děláte?
(Pokud dvakrát odpovíte kladně, tak je vše v pořádku. Mnoho souhlasů (5-8) znamená velký problém.)
Jak z toho ven?
Zjistili jste snad, že byste mohli být „závislí“? Pak vám neuškodí debata s přáteli a s rodinou na toto téma. Pokud okolí vaši závislost potvrdí, pak doporučuji vyhledat profesionálního psychologa a přesně mu vylíčit svou situaci. Zeptá se vás, zda chcete změnit své patologické chování. Rozhodnutí je na vás. Často si člověk v dané situaci pomůže sám, avšak požádat o pomoc profesionála není žádnou zbabělostí (jak si český národ obecně myslí). Dnes již existují i způsoby, jak anonymně vylíčit svůj problém přes Internet či přes telefon. Možnost nejkvalitnější péče vám však může dát jen osobní kontakt s terapeutem.
Trocha humoru nakonec
Jak poznáte závislost na Internetu:
1. Vstáváte každé ráno ve tři ráno, jdete se osprchovat a osvěžen na cestě do postele zkontrolujete e-mail.
2. Necháte si vytetovat: „This body best viewed with Netscape Navigator 1.1 or higher.“
3. Pojmenujete své děti: Mozilla, Dotcom a Nix.
4. Když se odpojujete od Internetu, cítíte se jako prázdná láhev vína.
5. Strávíte půl cesty mezikontinentálního letu s notebookem na klíně… a dítětem v nadhlavním zavazadlovém prostoru.
6. Rozhodnete se stát „věčným studentem“, protože na kolejích je Internet zadarmo.
7. Smějete se modemářům.
8. Používáte smajlíky i v normálních dopisech.
9. Poslední holka, se kterou jste chtěli něco mít, byla JPEG.
10. Váš harddisk umřel, nenalogovali jste se dvě hodiny. Začínáte se třást. Přijdete k telefonu, vytočíte číslo. Začnete tiše broukat ve snaze komunikovat s modemem…
… a uspějete.
text převzat:
Autor: Martin Pírko
Zdroj: www.lupa.cz
(článek zkrácen)
Tento článek malinko navazuje na pět a půl roku starou úvahu Jemný úvod do závislosti na Internetu, avšak dnes již psychologové pokročili, a proto vám můžeme podat přesnější informace o tomto fenoménu. Není tomu tak dávno, co jsem se při surfování střetl s jedním klasicky módním textem na Technetu iDnes.cz, napsaným snad trochu příliš odstrašujícím stylem bez ohledu na názory špiček tzv. cyberpsychologie. Myslím, že nejrelevantnějším zdrojem informací k tomuto tématu je práce Ph.D. Johna Sulera z university Rider s názvem Psychology of Cyberspace. Tato bible internetové psychologie je otevřeným dílem psaným od roku 1996 a obsahuje komplexní výzkumy, rozhovory a úvahy na téma života v umělém prostoru… nechybí ani rozbor internetové závislosti.
Vášeň, či posedlost?
Strašák závislosti si lidé obecně spojují s věcmi jako tvrdé drogy, cigarety, hrací automaty apod. Avšak nesmíme vše házet do jednoho pytle, existují „dobré“ a „špatné“ závislosti. Kam byste například zařadili lpění na zdravé stravě nebo na dobrém oblékání? Hranice mezi dobrou vášní a zlou posedlostí připadá všem psychologům nejistá. Profesionální hráč v kasinu, co dokáže „počítat karty“ při BlackJacku, baví ho sázení, věčně vyhrává a přitom má rodinu a přátele, které má rád, vám přijde docela zdravý a spokojený, narozdíl od zkrachovalého automatáře v zaplivaném baloňáku.
A stejně tak se i vztah člověka k světové síti možná stane vášní, když aktivně doplňuje jeho reálný život jako pracovní prostředek, typ komunikace apod. Takové využívání Internetu může částečně pomoci uspokojovat základní lidské potřeby, např. umožňuje vybití přebytečné sexuální energie díky tzv. „cybersexu“ (upřesnění: kombinace erotické mluvy a posílání sprostých obrázků spojená vesměs se schopností psát jednou rukou). Dále surfař často zapadne do nějaké internetové komunity, kde má šanci získat pocit sounáležitosti a užitečnosti (dle zásady, že všichni chceme někam patřit a něco pro to udělat). Rozhovory v takové skupině mohou být základem reálného přátelství – tito lidé většinou pořádají pravidelná setkání v normálním světě. Pokud člen nějakého fóra prokáže odborné znalosti, zpravidla se mu dostane respektu ostatních, čímž se mu zvýší sebevědomí, a pak je jen krůček k nejvyšší metě – seberealizaci, tj. schopnosti ukázat bez přetvářky, kdo vlastně jsem.
Internet tak vlastně představuje „pouze“ celý nový svět k uspokojení téměř všech lidských potřeb, které v roce 1943 formuloval Abraham Maslow ve své pyramidální hierarchii.
Velmi k tomu přispívá možnost anonymity, jež otevírá člověku vězení společensky zažitých názorů na jeho osobu – začíná se nanovo a bez „drbů o dávno minulých špatnostech“. Chybí tedy předpojatost, kterou chtě nechtě předvádíme, když jsme o někom nejprve něco slyšeli a teprve potom se s ním setkáme. Avšak anonymita se mírně podobá ohni: „dobrý sluha, zlý pán“. Umožňuje totiž žití dvou odlišných životů, což může po čase vést až k rozpadu osobnosti (nikoliv schizofrenie, ale opravdu rozpad – člověk se pak nemůže soustředit na dva či více životních příběhů - „nestíhá“). Často se také setkáváme s jevem internetové agresivity (provokace, urážky, flamewars).
A síť se stává posedlostí. Workoholikům Internet může poskytovat další prostor pro jejich chorobnou závislost. Asociálové zde beztrestně ukájejí své často úchylné vášně a tím se jejich protispolečenský charakter utvrzuje. I vcelku normální člověk může v krizi (trauma) opustit reálné problémy fixací na počítač a jednoduché slovní chaty. Pokud tato fáze trvá pouze přechodně, nejedná se o nic vážného, ale trvalejší užívání (může být spojeno s úzkostí) nás upozorňuje na skrytou psychickou poruchu (neurózu). Člověk chorobně uteče od reality k pseudorealitě cybersvěta, kde vše vypadá „přátelštěji“, dokonce i on sám sobě ve své změněné podobě připadá „lepší“. Takové uživatele poznáte v komunitě poměrně snadno, za žádných okolností se nezúčastní setkání ve skutečném světě – museli by totiž ukázat své pravé já.
Dá se tedy říci, že neexistuje závislost na Internetu jako taková, ale Internet může provázet různé psychické poruchy, např. workoholismus, gamblerství či některé poruchy osobnosti atd. Neodvažoval bych se tvrdit, že Internet je původcem těchto problémů, ba naopak je ještě „dobrým“ vybitím (lépe je zbavovat se hněvu v internetových fórech než v rodině). U PC herního gamblerství teenagerů je situace poněkud odlišná, jak nás upozorňují smutné případy vraždících studentů ve školách po vzoru hry Doom – Internet jako takový nemá s podobnými případy nic společného.
Jste závislí na Internetu?
Přestože panují pochybnosti o existenci internetové závislosti jako nemoci, bylo uveřejněno několik dotazníků sloužících uživatelům k ověření, jak na tom se sítí jsou. Dle mého názoru mohou být takové texty důležité, aby se zjistilo, zda je „něco špatně“ celkově a poté, když se to „něco“ najde, se už musí přistoupit k hledání konkrétních psychických poruch.
Dle Johna Sulera:
■ Zanedbáváte kvůli Internetu důležité věci ve svém životě?
■ Narušuje Internet vztahy s významnými lidmi vašeho života?
■ Bráníte se nebo jste rozrušeni, když někdo kritizuje váš internetový život?
■ Vyčetl vám někdo pro vás důležitý váš internetový život a byl při tom rozrušený?
■ Cítíte úzkost či vinu při přemýšlení o Internetu?
■ Zjistili jste někdy, že skrýváte před ostatními váš internetový život?
■ Snažili jste se toho nechat, ale nešlo to?
■ Když jste k sobě upřímní, myslíte, že je tady nějaký jiný důvod, proč to děláte?
(Pokud dvakrát odpovíte kladně, tak je vše v pořádku. Mnoho souhlasů (5-8) znamená velký problém.)
Jak z toho ven?
Zjistili jste snad, že byste mohli být „závislí“? Pak vám neuškodí debata s přáteli a s rodinou na toto téma. Pokud okolí vaši závislost potvrdí, pak doporučuji vyhledat profesionálního psychologa a přesně mu vylíčit svou situaci. Zeptá se vás, zda chcete změnit své patologické chování. Rozhodnutí je na vás. Často si člověk v dané situaci pomůže sám, avšak požádat o pomoc profesionála není žádnou zbabělostí (jak si český národ obecně myslí). Dnes již existují i způsoby, jak anonymně vylíčit svůj problém přes Internet či přes telefon. Možnost nejkvalitnější péče vám však může dát jen osobní kontakt s terapeutem.
Trocha humoru nakonec
Jak poznáte závislost na Internetu:
1. Vstáváte každé ráno ve tři ráno, jdete se osprchovat a osvěžen na cestě do postele zkontrolujete e-mail.
2. Necháte si vytetovat: „This body best viewed with Netscape Navigator 1.1 or higher.“
3. Pojmenujete své děti: Mozilla, Dotcom a Nix.
4. Když se odpojujete od Internetu, cítíte se jako prázdná láhev vína.
5. Strávíte půl cesty mezikontinentálního letu s notebookem na klíně… a dítětem v nadhlavním zavazadlovém prostoru.
6. Rozhodnete se stát „věčným studentem“, protože na kolejích je Internet zadarmo.
7. Smějete se modemářům.
8. Používáte smajlíky i v normálních dopisech.
9. Poslední holka, se kterou jste chtěli něco mít, byla JPEG.
10. Váš harddisk umřel, nenalogovali jste se dvě hodiny. Začínáte se třást. Přijdete k telefonu, vytočíte číslo. Začnete tiše broukat ve snaze komunikovat s modemem…
… a uspějete.
text převzat:
Autor: Martin Pírko
Zdroj: www.lupa.cz
(článek zkrácen)
Záludnost internetových vztahů
Láska je tu s námi. Jakkoli "béčkově" tohle zní, je to nepopiratelné. Láska vždy "vlezla" i do těch nejtemnějších míst a kybersvět jí nabídl ohromný prostor pro realizaci. Pojďme blíže probrat fenomén internetových romancí, úletů a platonických vztahů. Také zhodnotíme nebezpečí s nimi spojená.
Podstatu podobného vztahu nejlépe ilustruje názorný příklad. Vezměme si třeba film You`ve Got a Mail (česky Láska přes Internet). Tom Hanks tady hraje velkého prodejce knih, který se svým řetězcem tvrdě konkuruje dětskému knihkupectví Meg Ryanové. Tito dva si již delší dobu vyměňují velmi vřelé e-maily, aniž by se znali. V reálném světě se ale nesnáší kvůli obchodnímu boji. V tomto filmu narazíte na některé velmi charakteristické vlastnosti kyberromancí.
Například Meg Ryanová v jedné chvíli píše, že e-maily popisující emoce a niterné myšlenky jsou vlastně „nic“, ale že to „nic“ je pro ni daleko víc než „něco“ v okolním světě. Náhle se Internet dostává z role odlidšťujícího technologického výplodu a je z něj přístupová cesta k vyjádření vlastních emocí. Jindy člověk vidí, jakým způsobem aktéři opravují své zprávy před odesláním, což je jistě komické, avšak i poučné (uvědomíte si, jak kontrola potlačuje intuitivitu a posléze i pravdivost oproti normálnímu rozhovoru). Ve scéně z kavárny vám náhle dojde rozdíl mezi rolemi osobnosti v normálním světě a kybersvětě. Zájemcům o téma doporučuji. A teď zpět…
Internetová romance se dá definovat jako relativně dlouhodobý vztah dvou lidí komunikujících výhradně prostřednictvím Internetu (ať už e-mailem, messengerem atd.). Takoví lidé se obvykle dají dohromady na nějakém chatu, diskusním serveru nebo využijí nabídky různých specializovaných seznamovacích webů.
Zvláštní kouzlo
Většina lidí "randících" na Internetu popisuje atmosféru kybersvěta jako plnou „zvláštního kouzla“. Tento jev se dá poměrně dobře vysvětlit bez použití jakýchkoli skleněných koulí či něčeho podobného. V prvé řadě je internetový vztah poměrně velkou novinkou (oproti tisícům let osobního seznamování) a novinky jako takové přitahují pozornost. „Cyberspace“ je pro mnohé slovem magického až náboženského významu (má totiž velmi podobné vlastnosti: nepoznatelnost, nekonečnost) a cokoli s ním spojené je IN. Lidé si často představují, že najednou existují na více místech a oni sami „vidí“ druhého ve svém pokoji, aniž je viděl on.
Nedostatek zrakových podnětů vyvolává větší soustředění na duševní život druhého člověka. Bez fyzické stránky věci nemůže vztah dojít rychle do další fáze, tedy nezbývá než mluvit o zájmech, myšlenkách, emocích; to mnohdy znamená, že si lidé v tomto prostředí porozumí daleko lépe než v realitě („poznají své duše“). Zároveň chybí možnost hodnotit na první pohled podle vzhledu (člověk se pak daleko méně dopouští zavádějícího hodnocení podle prvního dojmu). Toho často využívají nepříliš půvabné ženy, neboť (jak řekl anglický novinář Woodrow Wyatt) "Muži se zamilovávají skrze oči, ženy skrz uši."
Pokud mužům seberete možnost dívat se, budou si představovat. Fantazie je snad tou nejdůležitější přísadou v kotlíku internetového elixíru lásky. V hlavě si doplňujete nejen vzezření člověka na druhé straně drátu. Během normálního rozhovoru jsou slova provázena spoustou důležitých drobností poukazujících na celkový smysl (gesta, mimika, intonace, …), to tady nahrazují často pouze emotikony („smajlíci“). Z několika dílků skládačky utvoří mozek celý obrázek prostě tak, že si chybějící kusy doplní podle sebe (ze studia internetové atraktivity můžeme vyvodit, že ho tak obvykle připodobní sám k sobě). Alexander Smith, skotský básník, vystihl, co bude následovat: "Láska je objevení sama sebe v ostatních, a potěšení z rozpoznání známého."
Fantazie se projevuje během internetové romance ještě jedním způsobem. Každý z nás má svůj osobní vzor „ideálního já“. Vlastní „já“ může být od toho ideálního různě vzdáleno a člověka láká využít anonymitu a nemožnost škatulkování k překlenutí této propasti. Většinou stačí trochu upravit svůj pohled na svět a v novém životním prostoru se výsledek dostaví daleko rychleji než v reálu, kde jsou lidé „na něco zvyklí“. Člověk pak může svému kyberpartnerovi po pravdě říct dle Elizabeth Browningové: "Miluji tě nejen pro to, jaký jsi, ale proto, jaký(á) jsem, když jsem s tebou."
Setkání
Kvalita kybervztahu se pozná podle touhy jeho účastníků po setkání v reálu. Lidé, kteří vědí, že jsou jiní, než ukazují, rozhodně netouží po odhalení. Na druhé straně jsou mezi námi i snílci, kteří se bojí konfrontace s realitou, bojí se roztříštění vlastních iluzí. Podobní jedinci stejně (i když po dlouhé době) bývají odhaleni, tedy pokud se nesetkají navzájem, pak se asi vydrží bavit dlouho. Jakýkoli vztah se nemůže dokonale rozvinout bez kontaktu ve fyzickém světě, to ví snad každý z nás. Cesta kvalitní internetové romance tedy dříve či později nakonec dospěje k setkání, kde se ukáže, zda účastníci budou nadále přáteli, nebo se stanou něčím jiným. Tento způsob seznamování je rozhodně strategičtější než dnes také populární „rande naslepo“.
Nebezpečí?
Kritici často poukazují na izolaci a samotu provázející lidi v internetové romanci. Ovšem je zřejmé, že právě Internet je často cestou z emocionální izolace (viz výše ukázka z filmu You`ve Got a Mail). Další námitky jsou podloženy strašákem internetové závislosti. Celkem odůvodněná mi přijdou varování před nejistotou emoční investice do takového vztahu, do internetové romance by měl člověk vstupovat s fantazií na uzdě. Někdy se také připomíná možnost „podvádění“ vlastních partnerů. A opravdu, je jednoduché takto navázat kontakt bez vědomí druhého, a to láká. Ovšem statistika praví, že stejně většina takových romancí neskončí fyzickým setkáním.
Budoucnost
John Suler nabízí v Psychology of Cyberspace velmi zajímavou vizi kyberromancí v dalším století:
"Myslím si, že Internet má největší vliv na to, jak se lidé budou k sobě navzájem stavět. Jak to vidím, tak se vztahy v kybersvětě vyvinou dvěma odlišnými směry. Zaprvé půjde o velmi důmyslnou imitaci interakcí 'reálného života' využívající video a audio technologie. Prostřednictvím počítače uvidíte a uslyšíte druhého člověka, skoro jako byste byli ve stejné místnosti. V druhém, mnohem více fascinujícím obraze budou lidé navzájem interagovat v propracovaných fantaskních světech oblečeni do fantaskních identit. Pomyslete na holo patra ve Star Treku a pochopíte, kam nás asi toto dovede. Můžeme přemýšlet o těchto alternativních stylech komunikace s ostatními jako o zábavě – ale použití 'fantaskna' k objevení nových dimenzí nás samých a toho, jak se chováme k ostatním, to může být velmi silné. Takže to skončí možná daleko za hrou…"
A nezapomeňte:
"All you need is love."
převzatý text
Autor: Martin Pírko
Zdroj: www.lupa.cz
Podstatu podobného vztahu nejlépe ilustruje názorný příklad. Vezměme si třeba film You`ve Got a Mail (česky Láska přes Internet). Tom Hanks tady hraje velkého prodejce knih, který se svým řetězcem tvrdě konkuruje dětskému knihkupectví Meg Ryanové. Tito dva si již delší dobu vyměňují velmi vřelé e-maily, aniž by se znali. V reálném světě se ale nesnáší kvůli obchodnímu boji. V tomto filmu narazíte na některé velmi charakteristické vlastnosti kyberromancí.
Například Meg Ryanová v jedné chvíli píše, že e-maily popisující emoce a niterné myšlenky jsou vlastně „nic“, ale že to „nic“ je pro ni daleko víc než „něco“ v okolním světě. Náhle se Internet dostává z role odlidšťujícího technologického výplodu a je z něj přístupová cesta k vyjádření vlastních emocí. Jindy člověk vidí, jakým způsobem aktéři opravují své zprávy před odesláním, což je jistě komické, avšak i poučné (uvědomíte si, jak kontrola potlačuje intuitivitu a posléze i pravdivost oproti normálnímu rozhovoru). Ve scéně z kavárny vám náhle dojde rozdíl mezi rolemi osobnosti v normálním světě a kybersvětě. Zájemcům o téma doporučuji. A teď zpět…
Internetová romance se dá definovat jako relativně dlouhodobý vztah dvou lidí komunikujících výhradně prostřednictvím Internetu (ať už e-mailem, messengerem atd.). Takoví lidé se obvykle dají dohromady na nějakém chatu, diskusním serveru nebo využijí nabídky různých specializovaných seznamovacích webů.
Zvláštní kouzlo
Většina lidí "randících" na Internetu popisuje atmosféru kybersvěta jako plnou „zvláštního kouzla“. Tento jev se dá poměrně dobře vysvětlit bez použití jakýchkoli skleněných koulí či něčeho podobného. V prvé řadě je internetový vztah poměrně velkou novinkou (oproti tisícům let osobního seznamování) a novinky jako takové přitahují pozornost. „Cyberspace“ je pro mnohé slovem magického až náboženského významu (má totiž velmi podobné vlastnosti: nepoznatelnost, nekonečnost) a cokoli s ním spojené je IN. Lidé si často představují, že najednou existují na více místech a oni sami „vidí“ druhého ve svém pokoji, aniž je viděl on.
Nedostatek zrakových podnětů vyvolává větší soustředění na duševní život druhého člověka. Bez fyzické stránky věci nemůže vztah dojít rychle do další fáze, tedy nezbývá než mluvit o zájmech, myšlenkách, emocích; to mnohdy znamená, že si lidé v tomto prostředí porozumí daleko lépe než v realitě („poznají své duše“). Zároveň chybí možnost hodnotit na první pohled podle vzhledu (člověk se pak daleko méně dopouští zavádějícího hodnocení podle prvního dojmu). Toho často využívají nepříliš půvabné ženy, neboť (jak řekl anglický novinář Woodrow Wyatt) "Muži se zamilovávají skrze oči, ženy skrz uši."
Pokud mužům seberete možnost dívat se, budou si představovat. Fantazie je snad tou nejdůležitější přísadou v kotlíku internetového elixíru lásky. V hlavě si doplňujete nejen vzezření člověka na druhé straně drátu. Během normálního rozhovoru jsou slova provázena spoustou důležitých drobností poukazujících na celkový smysl (gesta, mimika, intonace, …), to tady nahrazují často pouze emotikony („smajlíci“). Z několika dílků skládačky utvoří mozek celý obrázek prostě tak, že si chybějící kusy doplní podle sebe (ze studia internetové atraktivity můžeme vyvodit, že ho tak obvykle připodobní sám k sobě). Alexander Smith, skotský básník, vystihl, co bude následovat: "Láska je objevení sama sebe v ostatních, a potěšení z rozpoznání známého."
Fantazie se projevuje během internetové romance ještě jedním způsobem. Každý z nás má svůj osobní vzor „ideálního já“. Vlastní „já“ může být od toho ideálního různě vzdáleno a člověka láká využít anonymitu a nemožnost škatulkování k překlenutí této propasti. Většinou stačí trochu upravit svůj pohled na svět a v novém životním prostoru se výsledek dostaví daleko rychleji než v reálu, kde jsou lidé „na něco zvyklí“. Člověk pak může svému kyberpartnerovi po pravdě říct dle Elizabeth Browningové: "Miluji tě nejen pro to, jaký jsi, ale proto, jaký(á) jsem, když jsem s tebou."
Setkání
Kvalita kybervztahu se pozná podle touhy jeho účastníků po setkání v reálu. Lidé, kteří vědí, že jsou jiní, než ukazují, rozhodně netouží po odhalení. Na druhé straně jsou mezi námi i snílci, kteří se bojí konfrontace s realitou, bojí se roztříštění vlastních iluzí. Podobní jedinci stejně (i když po dlouhé době) bývají odhaleni, tedy pokud se nesetkají navzájem, pak se asi vydrží bavit dlouho. Jakýkoli vztah se nemůže dokonale rozvinout bez kontaktu ve fyzickém světě, to ví snad každý z nás. Cesta kvalitní internetové romance tedy dříve či později nakonec dospěje k setkání, kde se ukáže, zda účastníci budou nadále přáteli, nebo se stanou něčím jiným. Tento způsob seznamování je rozhodně strategičtější než dnes také populární „rande naslepo“.
Nebezpečí?
Kritici často poukazují na izolaci a samotu provázející lidi v internetové romanci. Ovšem je zřejmé, že právě Internet je často cestou z emocionální izolace (viz výše ukázka z filmu You`ve Got a Mail). Další námitky jsou podloženy strašákem internetové závislosti. Celkem odůvodněná mi přijdou varování před nejistotou emoční investice do takového vztahu, do internetové romance by měl člověk vstupovat s fantazií na uzdě. Někdy se také připomíná možnost „podvádění“ vlastních partnerů. A opravdu, je jednoduché takto navázat kontakt bez vědomí druhého, a to láká. Ovšem statistika praví, že stejně většina takových romancí neskončí fyzickým setkáním.
Budoucnost
John Suler nabízí v Psychology of Cyberspace velmi zajímavou vizi kyberromancí v dalším století:
"Myslím si, že Internet má největší vliv na to, jak se lidé budou k sobě navzájem stavět. Jak to vidím, tak se vztahy v kybersvětě vyvinou dvěma odlišnými směry. Zaprvé půjde o velmi důmyslnou imitaci interakcí 'reálného života' využívající video a audio technologie. Prostřednictvím počítače uvidíte a uslyšíte druhého člověka, skoro jako byste byli ve stejné místnosti. V druhém, mnohem více fascinujícím obraze budou lidé navzájem interagovat v propracovaných fantaskních světech oblečeni do fantaskních identit. Pomyslete na holo patra ve Star Treku a pochopíte, kam nás asi toto dovede. Můžeme přemýšlet o těchto alternativních stylech komunikace s ostatními jako o zábavě – ale použití 'fantaskna' k objevení nových dimenzí nás samých a toho, jak se chováme k ostatním, to může být velmi silné. Takže to skončí možná daleko za hrou…"
A nezapomeňte:
"All you need is love."
převzatý text
Autor: Martin Pírko
Zdroj: www.lupa.cz
Seznamování přes internet - postřehy
Koupím kolo, zn.: mlýnský
Pryč je čas tištěných inzerátů! Lidé, kteří hledají spřízněnou duši, se už dávno přesunuli na internet. Přeci jen je to pohodlnější, rychlejší, je možné být on-line třeba i v práci a v reálném čase komunikovat se spoustou lidí.
Na českých seznamovacích portálech jsou denně statisíce lidí on-line. Jaká je však jejich úspěšnost?
Najít životního partnera je velice pracná záležitost. Pokud tomu nevěnujete dostatek času a energie, žádný partner nebude. Většinou se pohybujeme ve stále stejném okruhu lidí, ať už kolegů, nebo přátel. Šance, že potkáme někoho nového, je velmi malá. I náhod je v dnešním uspěchaném světě čím dál tím méně a myslet si, že vás ten pravý protějšek osloví na ulici, je spíše naivní.
Představa lásky přes internet se někomu zamlouvá, někomu ne. Podle psychologů je to rozhodně lepší cesta, než nedělat nic. Hlavně ženy (navzdory dnešní emancipaci) mají stále tendenci čekat na prince na bílém koni. Ale ten se většinou sám od sebe neobjeví. Realita je bohužel taková, že většina mužů raději skočí padákem z letadla, než aby oslovili neznámou ženu, která se jim líbí, a riskovali její odmítnutí. I proto jsou internetové seznamky vhodnou a nekomplikovanou alternativou.
Předsudky
Navzdory pokroku a rozvoji internetu se stále většina lidí brání myšlence seznamovat se jinak než v nějakém baru, v práci nebo přes přátele. V lidech je hluboce zakořeněné, že seznámení přes internet je něco, za co by se měli stydět. Pak vznikají komplikované historky „jak jsme se seznámili“, které jsou oficiálně sdělovány rodině a přátelům. Tento trend převládá hlavně v menších městech a na venkově.
Schovaní za písmenky
Seznamování přes internet poskytuje anonymní bezpečí, se kterým je potřeba se naučit zacházet. Je potřeba si uvědomit, že jde vysloveně o virtuální seznamování, nikdy nevíte, kdo se za těmi písmenky na monitoru skrývá. Dotyčný se může prezentovat v takovém světle, v jakém chce. V realitě hodnotíme člověka i podle fyzického vzhledu, mimiky a jiných neverbálních signálů, které nám mohou hodně prozradit. V tomto případě to odpadá.
Zároveň můžeme komunikovat ve chvíli, kdy máme čas a dobrou náladu, i to může celkový dojem značně zkreslit.
Z představy, kterou si o svém protějšku po čase vytvoříme, většinou velmi tvrdě vystřízlivíme hned na prvním setkání. Tímto zklamáním prošel asi každý. Dobrou radou proto může být – snažte se sejít co nejdřív a neplýtvejte čas zbytečným dopisováním. Existuje totiž velké procento těch, kteří seznamováním přes internet jen zahánějí stereotyp, baví se anebo hledají rychlé a nekomplikované známosti.
Výhody anonymity
Když dostanete zprávu od člověka, který vám je nesympatický, nemusíte mu vůbec odpovědět. A to bez výčitek svědomí, že se chováte neslušně. Pokud zas někdo ignoruje váš zájem, nemusí vás to trápit a zkoušíte to dál. Měli byste to brát jako hru a emoce byste měli investovat až po prvním osobním setkání.
Pryč je čas tištěných inzerátů! Lidé, kteří hledají spřízněnou duši, se už dávno přesunuli na internet. Přeci jen je to pohodlnější, rychlejší, je možné být on-line třeba i v práci a v reálném čase komunikovat se spoustou lidí.
Na českých seznamovacích portálech jsou denně statisíce lidí on-line. Jaká je však jejich úspěšnost?
Najít životního partnera je velice pracná záležitost. Pokud tomu nevěnujete dostatek času a energie, žádný partner nebude. Většinou se pohybujeme ve stále stejném okruhu lidí, ať už kolegů, nebo přátel. Šance, že potkáme někoho nového, je velmi malá. I náhod je v dnešním uspěchaném světě čím dál tím méně a myslet si, že vás ten pravý protějšek osloví na ulici, je spíše naivní.
Představa lásky přes internet se někomu zamlouvá, někomu ne. Podle psychologů je to rozhodně lepší cesta, než nedělat nic. Hlavně ženy (navzdory dnešní emancipaci) mají stále tendenci čekat na prince na bílém koni. Ale ten se většinou sám od sebe neobjeví. Realita je bohužel taková, že většina mužů raději skočí padákem z letadla, než aby oslovili neznámou ženu, která se jim líbí, a riskovali její odmítnutí. I proto jsou internetové seznamky vhodnou a nekomplikovanou alternativou.
Předsudky
Navzdory pokroku a rozvoji internetu se stále většina lidí brání myšlence seznamovat se jinak než v nějakém baru, v práci nebo přes přátele. V lidech je hluboce zakořeněné, že seznámení přes internet je něco, za co by se měli stydět. Pak vznikají komplikované historky „jak jsme se seznámili“, které jsou oficiálně sdělovány rodině a přátelům. Tento trend převládá hlavně v menších městech a na venkově.
Schovaní za písmenky
Seznamování přes internet poskytuje anonymní bezpečí, se kterým je potřeba se naučit zacházet. Je potřeba si uvědomit, že jde vysloveně o virtuální seznamování, nikdy nevíte, kdo se za těmi písmenky na monitoru skrývá. Dotyčný se může prezentovat v takovém světle, v jakém chce. V realitě hodnotíme člověka i podle fyzického vzhledu, mimiky a jiných neverbálních signálů, které nám mohou hodně prozradit. V tomto případě to odpadá.
Zároveň můžeme komunikovat ve chvíli, kdy máme čas a dobrou náladu, i to může celkový dojem značně zkreslit.
Z představy, kterou si o svém protějšku po čase vytvoříme, většinou velmi tvrdě vystřízlivíme hned na prvním setkání. Tímto zklamáním prošel asi každý. Dobrou radou proto může být – snažte se sejít co nejdřív a neplýtvejte čas zbytečným dopisováním. Existuje totiž velké procento těch, kteří seznamováním přes internet jen zahánějí stereotyp, baví se anebo hledají rychlé a nekomplikované známosti.
Výhody anonymity
Když dostanete zprávu od člověka, který vám je nesympatický, nemusíte mu vůbec odpovědět. A to bez výčitek svědomí, že se chováte neslušně. Pokud zas někdo ignoruje váš zájem, nemusí vás to trápit a zkoušíte to dál. Měli byste to brát jako hru a emoce byste měli investovat až po prvním osobním setkání.
Pravidla internetových seznamek
Jste neúspěšní v hledání lásky na netu? Je velice pravděpodobné, že za to může váš profil. Špatná volba fotografií, nemastný neslaný popis anebo příliš mnoho nevinných lží... Pokud se zamyslíte nad těmito velice častými chybami a pokusíte se je napravit, možná už brzo najdete svou lásku...
Jak na to...
Zřejmě nejdůležitějším a často podceňovaným údajem na profilu je samotné uživatelské jméno (nick). Buďte originální, promítněte do nicku kus sebe, nějaký nápad nebo vtip. Vyvarujte se obecných a často používaných označení, jsou nic neříkající a snadno zaměnitelná. Chcete přeci, aby si vás protějšek v komunikaci snadno zapamatoval a s nikým nepletl.
Nedoporučuje se zahrnovat do uživatelského jména údaj o věku (např. Honza25), protože nick s vámi nebude stárnout a určitě si nebudete chtít každý rok o narozeninách zakládat nový profil.
Dejte si záležet na formulaci vašeho motta. Krátký citát nebo životní krédo může říct hodně o tom, jací jste, a může zaujmout zrovna toho pravého/tu pravou.
Internetoví experti doporučují, abyste se ve svém profilu snažili být konkrétnější. Skoro každý má rád večeře při svíčkách a západy slunce, uveďte spíš něco jedinečného, co je pro vás typické. Možná umíte připravit fantastické sushi anebo lezete po skalách, rozhodně to o sobě nemůže říct každý.
Profilové fotky
Zapomeňte na look ve stylu 90. let! Pokud na fotkách vypadáte jako komparzista z filmu Pretty Woman nebo jsou snímky starší než 12 měsíců, radši si pořiďte nové.
Staré fotky jsou ve skutečnosti hlavním nedostatkem profilů, který může vést k neúspěchu v seznamování na netu.
Vynechte negativa
Určitě jako většina lidí přesně víte, co nechcete, ale jakmile to pojmenujete a uvedete na profilu, nejspíš odradíte vhodné protějšky.
Bridget Jones by možná napsala, že nechce už žádné alkoholiky, workoholiky, zoufalce, psychopaty a perverzní jedince, ale pravděpodobně by tímto výlevem vylekala zrovna toho pana pravého.
Uveďte raději, o jaké typy máte zájem, protože smyslem není odradit nevhodné kandidáty, ale přitáhnout ty vhodné.
Upřímnost, ale s mírou
Myslíte-li seznamování skutečně vážně, buďte upřímní, jinak budete marnit svůj čas. Na druhou stranu buďte opatrní na informace, které sdělujete člověku na druhé straně, internet může být ve své anonymitě nebezpečný.
Jak na to...
Zřejmě nejdůležitějším a často podceňovaným údajem na profilu je samotné uživatelské jméno (nick). Buďte originální, promítněte do nicku kus sebe, nějaký nápad nebo vtip. Vyvarujte se obecných a často používaných označení, jsou nic neříkající a snadno zaměnitelná. Chcete přeci, aby si vás protějšek v komunikaci snadno zapamatoval a s nikým nepletl.
Nedoporučuje se zahrnovat do uživatelského jména údaj o věku (např. Honza25), protože nick s vámi nebude stárnout a určitě si nebudete chtít každý rok o narozeninách zakládat nový profil.
Dejte si záležet na formulaci vašeho motta. Krátký citát nebo životní krédo může říct hodně o tom, jací jste, a může zaujmout zrovna toho pravého/tu pravou.
Internetoví experti doporučují, abyste se ve svém profilu snažili být konkrétnější. Skoro každý má rád večeře při svíčkách a západy slunce, uveďte spíš něco jedinečného, co je pro vás typické. Možná umíte připravit fantastické sushi anebo lezete po skalách, rozhodně to o sobě nemůže říct každý.
Profilové fotky
Zapomeňte na look ve stylu 90. let! Pokud na fotkách vypadáte jako komparzista z filmu Pretty Woman nebo jsou snímky starší než 12 měsíců, radši si pořiďte nové.
Staré fotky jsou ve skutečnosti hlavním nedostatkem profilů, který může vést k neúspěchu v seznamování na netu.
Vynechte negativa
Určitě jako většina lidí přesně víte, co nechcete, ale jakmile to pojmenujete a uvedete na profilu, nejspíš odradíte vhodné protějšky.
Bridget Jones by možná napsala, že nechce už žádné alkoholiky, workoholiky, zoufalce, psychopaty a perverzní jedince, ale pravděpodobně by tímto výlevem vylekala zrovna toho pana pravého.
Uveďte raději, o jaké typy máte zájem, protože smyslem není odradit nevhodné kandidáty, ale přitáhnout ty vhodné.
Upřímnost, ale s mírou
Myslíte-li seznamování skutečně vážně, buďte upřímní, jinak budete marnit svůj čas. Na druhou stranu buďte opatrní na informace, které sdělujete člověku na druhé straně, internet může být ve své anonymitě nebezpečný.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)