Veroničiny trampoty – díl 2. - A co tomu říkal Mistr Leonardo?

Teď ale vyprávím o úplně jiném pádu na ústa, tak tohoto gentlemana z minulého příběhu zatím nechme spát.

Tak trochu jsem doufala, že už Pavla v životě neuvidím, jenže přišla další oslava narozenin. Další kamarád měl pocit, že když se ožereme všichni pospolu, bude ten další rok na hřbetě míň bolet. Zase jsem dorazila a zase tam byl mimo jiné Pavel. Bylo horké léto, takže o svetrech nemohla být řeč, ale jelikož nos mám stále stejně velký a stále stejně nerovný a opět vstupoval do místnosti, když já ještě byla za rohem, raději jsem se zdržovala zásadně tam, kde Pavel nebyl. Nestála jsem o to, aby mě zase někdo zachraňoval, a už vůbec ne, aby bylo před čím.

Nějakým zázrakem se ale Pavlovi přece jen podařilo dostat se do mé blízkosti. Nejdřív jsem si myslela, že je to omyl, že jakmile zjistí, kdo to tam je, rychle zase zmizí. Ale spletla jsem se, za chvilku na mě promluvil. V očekávání nejhoršího jsem se k němu poněkud napruženě otočila a zjistila, že tentokrát přichází s bílou vlajkou, olivovou ratolestí, ručníkem hozeným do ringu a já nevím, s čím vším ještě. Přišel se zkrátka omluvit. Jelikož jsem v podstatě hodná holka, omluvu jsem přijala a tím jsem měla věc za vyřízenou.

Ovšem chyba lávky. Záhadným a mně nepochopitelným způsobem se Pavlovi podařilo z někoho ze známých dostat mé telefonní číslo a hned druhý den mi volal. Opakoval, že ho strašně mrzí, jak se ke mně choval, když jsme se viděli poprvé, a svěřil mi sladké tajemství, že by tento svůj prohřešek rád napravil. Prý by byl moc rád, kdybych s ním zašla na výstavu strojů Leonarda da Vinciho. Místo abych ho odeslala kamsi, švihla telefonem, od plic si zanadávala a spokojeně se k němu nadále vůbec nehlásila, řekla jsem si, že je to od něj vlastně hezké. Na výstavu jsem stejně chtěla jít, a tak jsem přijala, řekla si, že mu asi vážně došlo, že takhle by se chovat neměl, a opravdu jsem celou věc brala jen jako smír mezi známými, kterým hrozí, že se budou párkrát do roka setkávat na oslavách.

Na místo, kde jsme měli sraz (rozhodně ne rande, jen sraz), jsem dorazila v plné parádě, tedy i s nosem. A opravdu, asi se nechtěl hádat, protože se o něm slovem nezmínil. Výstava se mi celkem líbila, dílem náhody jsem nedlouho předtím četla knížku o Leonardovi, kde se o jeho vynálezech poměrně podrobně mluvilo, a tak jsem vystavené exponáty prohlížela ze všech stran a zkoumala, jak kdybych je chtěla koupit. Pavel se mě zeptal, co proboha hledám na modelu automobilu, a já, děvče pravdomluvné, jsem odvětila, že brzdu, protože jsem četla, že ta je na celém stroji nejzajímavější, ale na tomto modelu bohužel chybí.Malý okamžik na mě koukal jako na blázna, pak se zeptal, co to proboha čtu, a vypadalo to, že kromě nosu a oblečení našel další věc, která se mu nelíbí: když ženská ví o čemkoliv víc než on. Rychle jsem tedy další ožehavé téma zamluvila. Kupodivu to šlo celkem snadno.

Když jsme se rozcházeli, Pavel mě chtěl pozvat ještě na večeři, ale to jsem slušně, leč nekompromisně odmítla. Navrhl tedy, že bychom mohli zajet na nějaký pěkný výlet, protože nemá pocit, že pouhopouhou jednou vstupenkou odčinil své nechutné chování. Prý Karlštejn by nebyl špatný, a jestli mám čas příští víkend. Čas jsem měla, o Karlštejně jsem nic nečetla, tak co bych nejela...

bloggerka Veronika exkluzivně pro portál www.laskajelaska.com