Všechno zlý je k něčemu dobrý

Přenesme se do doby, kdy nebyly mobilní telefony, kdy jediné sluchátko, které jste drželi v ruce, bylo pevně spojeno s telefonním automatem a seznamovací inzeráty byly pouze v tištěné podobě. Mimochodem, to není hluboká minulost, jen se píše tak rok 1993.

Na Anonnci ještě ani neoschla tiskařská barva a já už měla vybráno několik inzerátů. Samozřejmě jsem vybírala takové, kde bylo uvedeno telefonní číslo a vybrané muže jsem obvolávala jednoho po druhém z telefonního automatu na vysokoškolské koleji, kde vám na záda dýchala fronta čekajících, jež si chtěli taky brnknout. Ze zahřívacího kola vypadl jeden týpek, říkejme mu Karel. Jak to tak bývá, všichni muži o sobě tvrdí, že mají nad 180 cm, pod 100 kilo, provozují neskutečně mnoho sportů, hovoří několika světovými jazyky, zajímají se o politiku… Přesně tak Karel, aspoň podle svého popisu v telefonu.

Poté, co jsme strávili několik večerů pokecem s širokou diváckou obcí za zády (mimochodem, někdy to vzal tatínek – taky sympatický muž), domluvili jsme si živé rande. Byl pátek a on mohl až v pondělí večer, protože jel na víkend s rodiči pryč. Dokážete si představit, co se dělo? Celý víkend jsem nejedla, utratila jsem veškeré kapesné (na měsíc) za pleťové masky, tužidlo a lak
na vlasy, asi 10 hodin vybírala, co si vezmu na sebe, hodně spala, abych měla proplou pleť a byla krásná, nakoupila veškerý denní tisk a dělala si výpisky, abych nebyla konverzačně slabá.

Přišel den D, pondělí. Karel mne vyzvedl před VŠ kolejí, byl autem a já, když jeho auto přijíždělo, jsem si připadala jako královna. Královské cítění mne opustilo, jen co vystoupil. Do 180 cm (tedy do mé výšky) mu chybělo asi 20 cm, byl skoro jako kulička a co víc, vypadal jako krteček, a to nejen z profilu.
Byla jsem asi v rauši, neboť místo toho, abych utekla hned, jsem s ním sedla do auta a frčeli jsme do nějaké místní restaurace na romantickou večeři. V restauraci nebyla ani noha (mimo těch od prázdných židlí) a unuděný číšník, který by rozhodně stál za hřích. Věta: „Co si dáte k pití?“ ještě ani nedozněla a ze mne vylítlo: „Panáka“. Pak jsem si uvědomila, že mám být asi za dámu, takže jsem jen hlesla: „Víno, červené“. Objednali jsme si večeři a Karel mi vysvětlil, ať se nedivím, až si bude schovávat účtenku za večeři, že to může dát výhodně do nákladů (zlaté časy, kdy bylo obžerství nákladovou položkou). Karel byl autem a to víno byl můj jediný přítel, takže jsem do sebe pomalu lila víno a hledala na dně pravdu a odvahu jak mu říct, že to opravdu nebude ono. Hovory se točily kolem jeho skvělé podnikatelské praxe (byl to normální vexlák, pronajímal stánky na Karlově mostě), dalším tématem bylo, jak jsem krásná a vysoká (no já se svým počtem cm nelhala) a jakou máme skvělou budoucnost a co všechno podnikneme. Jo taky proč vlastně studuju, když jsem holka (to bylo na facku, ale byli jsme v restauraci), že on má učňák, který mu zařídil táta (mimochodem v telefonu se to jmenovalo, že si dělá kurz na pilota) a je škoda ztrácet čas studiem, když se může vydělávat. Když odešel na toaletu, přišel číšník a já ho chtěla požádat, aby nám přišel říct, že je v restauraci bomba a že restauraci musíme urychleně opustit. Jenže jsem nenašla odvahu a on z mého zoufalého výrazu asi odtušil, jak se mi vede a zcela to dorazil větou: „Slečno, máte to zapotřebí?“ Ztratila jsem odvahu požádat o fingovaný bombový útok a raději jsem dopila láhev. Karel se vrátil s úsměvem na rtech a pravil, že vyrazíme do nějakého baru za jeho kamarády. To byl asi poslední hřebík do rakve. Vedena snahou vybruslit z celé záležitosti jako skutečná dáma jsem se zvedla, sbalila bundu a pravila: „Kamarádi jsou Ti přednější než já? Odcházím.“ a vrávoravým krokem jsem opustila užaslého skoro pilota Karla. Z restaurace za mnou vyběhl číšník a když se mne zeptal: „A se mnou byste na rande šla, slečno?“, hned jsem věděla, že všechno zlý je k něčemu dobrý.

bloggerka Kristýna Nevěrná exkluzivně pro portál www.laskajelaska.com